Těší mě...

Jmenuji se Kristýna Pelcová. Narodila jsem v roce 1987 v Rakovníku. Též mám svůj příběh. Dlouhodobě mě sužovala nespokojenost a neklid, ač jsem na druhé působila bezstarostně a šťastně. Na Univerzitě Hradec Králové jsem vystudovala speciální pedagogiku, protože starost o potřeby druhých byla odmalička moje parketa. Není proto překvapením, že mi přibližně v osmi letech bylo diagnostikováno autoimunitní onemocnění štítné žlázy. Vytvářela jsem nepřátelské prostředí sama proti sobě. Člověk ani žádné škůdce zvenčí nepotřebuje, zvládne to hravě sám. 

Mé profesní zaměření se ubíralo do pomáhajících profesí neziskového sektoru. Pracovala jsem jako aktivizační terapeutka pro seniory, přeživší holokaustu. Následně jsem plnila přání dětem s vážným či život ohrožujícím onemocněním (nejčastěji onkologickým). Tato zaměstnání mě téměř deset let pěkně sytila. Lépe řečeno – sytila mé raněné nitro. Dlouhá léta jsem netušila, že ze všeho nejvíce potřebuji pomoci sama sobě. 

Prostřednictvím důležitých průvodců se mi podařilo mnohé odkrýt, přijmout, poděkovat a rozloučit se s tím.  S péčí, kterou jsem si začala dopřávat, se pojí i obrovské dary, kterých se mi dostává – uzdravení štítné žlázy (ano - jsem již bez léků :-)), hluboký vnitřní klid, radost ze života jako takového, atd.

Moje osobní zkušenost s uzdravením štítné žlázy mě přiměla nahlížet na onemocnění z jiné perspektivy. Z perspektivy PŘÍLEŽITOSTI, jak začít něco dělat jinak.

Ach ty programy...

Vnímám život – a zejména dětství – jako období, kdy na sebe nabalujeme nejrůznější kabátky v podobě programů, které přijmeme za své. Těmito programy mohou být věty typu: Samochvála smrdí. Z tebe nikdy nic nebude. Když budeš taková, nikdy nikdo s tebou nevydrží. Já jsem se pro tebe obětovala a ty takhle?! Když to nejde po dobrym, půjde to po zlym! Škoda každé rány, která padne vedle. Už mě netrap! Jestli nepřestaneš bulet, ztřískám tě, abys měl proč! Stydíme se za tebe. Ty jsi to nejhodnější dítě na světě - my o tobě ani nevíme. Ale i zdánlivě nevinná rčení a pořekadla: Stojíš za osmnáct a tvoje sestra za dvacet bez dvou. Chlapi nepláčou. 

Tyto programy následně udávají našim životům směr. Stojí za to si na ně posvítit. Protože i přesto, že jdete celý dosavadní život po červené, neznamená, že nemůžete přejít třeba na žlutou…

Mohu kousek doprovodit i Vás

S respektem. Vaším tempem. Společně se podíváme na programy, které jste ochotni odhodit. Bývají to ta nejbolavější a nejskrytější místa. Jde o dětská zranění, která se nám projevují v přítomnosti. Není třeba se za cokoli stydět a vinit. Ani kohokoliv jiného. Už ne.

Přizvete-li mě na svou cestu, nic Vám negarantuji. Je jen na Vás, co si dovolíte. 

Já však věřím v potenciál každého člověka nalézt svůj vnitřní zdroj a zažívat tak stav pro nás nejpřirozenější – stav hlubokého klidu a radosti zároveň.

Možná je načase právě TADY a TEĎ. 

Váháte?

Ozvěte se mi, pokud:


…chcete přestat s obviňováním (sebe i druhých).

…jste unavení hraním rolí.

…jste ochotni nahlédnout do svého nitra.

…jste otevřeni tomu, že to bude nejspíš i bolet.

…jste ochotni přijmout zodpovědnost za svůj život.

...chcete žít lehčeji a radostněji :-). 


Raději mě nekontaktujte, pokud:

            …hodláte zůstat ve Vámi vybrané roli – oběti, zachránce či viníka.

            …očekáváte, že setkání budou jen příjemná. 

            …chcete setkání se mnou darovat druhému                        člověku. 

Kde jste  mě mohli slyšet, vidět,...

Videorozhovor pro Příznaky transformace:

Rozhovor pro Maminka.cz:

www.maminka.cz/clanek/od-te-doby-co-mam-deti-jsem-jen-matka-chci-zpatky-svoje-stare-ja